La via Ultima degli Alpinini Expedition.

zápisky z cetovního deníku

11.7.2002

se scházíme ve 14:30 na Hlavním nádraží a nabíráme směr Třeboň, kde se ocitáme v 17:30 téhož dne. V doprovodu dvou slečen se odebíráme na 10km dlouhou pouť na Hrachovišstský statek, kde po zjištění, že provianth je nadměrně těžký polovinu tohoto odkládáme, provádíme zkoušku stanu, pojídáme kuře a calíme tátovy panáky při pingpongovém klání. Znaveni usínáme v loži odděleni.

12.7.2002

Budíček v 8:00 nevychází-v 8:30 vstáváme, snídáme, loučíme se a v 10:00 vyrážíme. Poklidným tempem vystupujeme do Nových Hradů, svačíme broskvičky a ve 12:30 vstupujeme do bruthálně kopcovitého pohraničí. Teploty jsou vysoké a nám je jasné, že do Bad Zellu nedojedeme. Koloběžky však mění dějiny Rakouska. Sedlačka na vrcholovém stoupání z Weitry spíná obdivem ruce a nalévá pitíčko do bidonů. Jsme ale na dně sil, a tak dojíždíme pouze k Liebenau, kde v 20:00 rozbíjíme na horské louce v 950m.n.m.tábor…

13.7.2002

v 7:00 vstáváme a jdem na koupit do obchodu, kde nás opět mají všichni rádi. Snídáme a svištíme dolů do Bad Zellu. V 11:30 jsme tam, ale pekelným blouděním si prodlužujeme trasu a zcela vyčerpáni tuhneme na návsi jakési vesnice…dvě hodiny spíme. Dunaj je na dosah, ale těsně před ním jsme zastaveni krupobitím, které trvá více než hodinu. Čekáme a já se posral. Stále vlhkou silnicí pokračujeme dá, rýžovými poli do Mauthausenu a dál a dálaž do Steyru, kde v předzvěsti biče nacházíme vodácký camp, jíme v klubovně a za bouřky usínáme. Ne však navždy…

14.7.2002 neděle

po noci deště vstáváme v 8:30, já spravuju koloběžku, přestavuu bágl…Jenda vaří. Pomalu balíme a úplně na kaši v 11:00 vyrážíme. Cetsa Steyrem je hrozná a když dojedeme ve 13:00 do Pichlau jsme na dně. Děláme Wonga, jíme cukr a dodáváme si odvahy. Taktikou 5km plynule 10minut pauza postupujeme vpřed neustále povzbuzováni automobilisty i domorodci, kteří nás na stezce hostí koláči a vodou. Počasí však opět nepřeje, a tak jsme nuceni nastoupit na vlak a prorazit si cestu do cca.80km vzdáleného Zell am See, čímž si otevíráme cestu k zaslouženému a nutnému dni odpočinku…

15.7.2002

vstávám v 8:30 a půl hoďky trávim ve sprše, snídáme a opět usínáme. Zkurvený děti nás buděj, a tak zevlujem, flákáme se po campu a ve 14:00 začínáme balit. O hoďku později vyrážíme do 10km vzdáleného Fuchsu. Ubytováváme se v campu s hustou babkou vrátnou, jdem na náves, k vodopádu, calíme 3 pivka, sme v prdeli a dem spát…

16.7.2002

Jako Jan Tleskač píšu deník při svitu halogenu Author lights. Až dodnes jsem si myslel, že vím, co je to býti na dně…mýlil jsem se. Deštivou nocí jsme se pronili k deštivému ránu, budík v 7:00 burcoval koupi mléka z automatu, což nevyšlo. Každopádně v 9:15 opouštíme Fusch a vydáváme se vstříci svému dnu. Po 7km jízdy stále do kopce přijíždíme ke vstupní bráně na Grossglockner Hochalpenstrasse. Kupujeme starovní lístek a vyrážíme.

Nahoru

Nahoru!!!!!!

Chvilkama pochcává, ale cesta je supr, i když do sraček. V 16:454 jsme konečně po 5:50:15 od lístku k lístku nahoře. Potkáváme čecha na kole, ale útrapám není konec. Jsem na dně, ale ještě 10km stoupání mezi dvěma tunely zbývá. Honzík pláče, já se směju vysílením, ale v 18:00jsme tam…po 9h stoupání v 2570m.n.m. v pase Hochtor. Seřizuji to, co míi zbylo z véček a pustýmni 360kami padáme do Heiligenblutu. Opět předjíždím auto…V campu působíme boží dopuštění, jsme foceni a jdeme na pizzu a pivko…dobrou noc

17.7. 2002

Budíme se do etapy, kde nás devil nenechá odpočinout. V 11:00, v čase kdy déšť neustává, opuštíme Heiligenblut a jedeme dál s jasným cílem.-Itálie. Za chviličku jsme jak slepice zmoklý, mně nejdou véčka, a tak brzdím nohou. Překonáváme devianth pas v 1400m.n.m.a padáme do Lienze, před nímž kapitulujeme na lavičce post bus…v Innichenu, první to italské vesnici, jsme v 19:30, předsevzetí jej jasné, Cortinu d Ampezzo dobudeme ještě dnes. Krátce po setmění začíná chcát, jsme na dně, ale nakonec v 0:02 klepeme na vchod campu Olympia v Cortině zcela podchlazeni, ale šťastni…

Z hlediska koiloběžeckého jsou následující dny nezajímavé, alespoň zevrubně tedy:

18.7.2002

aklimatizační výlet

19.7.2002

Punta di Fiemme, naše první jištěná cesta

20.7.2002

Col Rosa exponovaně a kolmo

21.7.2002

Devianth tour 5:00-19:00. Výlet s vrcholem na rif Lorenzi ve skupině Cristallo s dvěma supr jištěnejma cestama.

Konec lezecké expedice

22.7.2002

Vstáváme v 7:30, balíme jako Rychlonožka a potají se snažíme podvodem opustit camp. Jsme však zastaveni a prozrazeni. Obratně se vymlouváme z placení a už frčíme dolů k moři. Koloběžka nebrzdí už ani jenomu deviantovi. Přes hory, doly a jeden psychotunel se dostáváme až k Lago di Santa Croce, kde přespáváme se skautským táborem za hlavou a tuňáky ve stanu

23.7.2002

Vstáváme s východem slunce nad jezerem a jedem do Santa Croce, kde každý vyknem litr mléka a 5 housek. Véčka nefungujou, a tak se spouštíme dolů ve stopách Giro di Italia neohroženě s podrážkou na gumě. Ve Vittorio Veneto je již vedro decimující. Disaster přichází asi o dvacet km dále, kde přepadávám přes vlastní bidon a končím v kotoulech s bruthálně zničeným loktem. Nemocnice je naštěstí blízko a my se na 2,5h stáváme miláčky doktorů a pacientů. Jedeme však dále přes Trviso a Mestre až ke campu těsně před mostem do Benátek…KONEČNĚ

24.7. 2002

Je přesně 10:55 a my oba stojíme těsně za proslulým Benátským mostem s cedulí Venezia nad hlavou a slzami radosti v očích…MISE JE U KONCE

dále už následuje jen transfer do Bibione a zde lenošení, osavy a zasloužený odpočinek

28.7.2002

Je 11:30 a naše šlépěje po dlouhých 17-ti dnech opět pociťují teplo domova